Do Studia prý zavítají různé typy lidí. Někdo se přijde zeptat, co znamená vintage (na Mapě se to dozvíte tady ), jiní nakouknou ze zvědavosti, starší lidé přinesou poklady ze skříní a dojímají se nad věcmi, které jim připomínají dětství, příběhy, příbuzné. A to je ten okamžik, který už pomalu přestáváme znát. Představa, že nám v osumdesáti ukápne slzička nad padesát let starou sukní ze Zary je poněkud sci-fi, když si ani nemůžeme vzpomenout, ve kterém městě či dokonce státě jsme ji pořídili. V globalizované době řetězců chrlících tuny zboží každým dnem, je oblečení anonymní kus hadru, často ušitý tak, aby se nám na hranici záruky zničil a nutilo nás to do koupě věci nové…
„Za časů našich maminek a babiček to bylo jiné. Za 1. republiky bylo dokonce běžné, že si lidé – a to nejen bohatí – nechávali šít šaty u krejčího a boty u ševce“, říká na úvod Ivana Závozdová. „Modistka, krejčí a švec byli tehdy na každém rohu. Existovala ale i konfekce, typickým příkladem byl Baťa s mnoha pobočkami po celém světě. Za války byl pak všeho nedostatek, improvizovalo se, hodně se přešívalo. Z poválečných padesátých let v Československu se mezi lidmi dochovalo málo kvalitních a hezkých věcí, ženy tehdy pracovaly v továrnách, změna režimu se u nás na módě nevalně podepsala. Na rozdíl třeba od Spojených států, kde se dají z toho období pořídit krásné šaty, klobouky i boty“, pokračuje žena, která zná do detailu všechny klíčové momenty vývoje módního průmyslu u nás.
Šedesátky pak přinesly uvolnění – šaty i auta se oděly do pastelových barev, sukně se zkrátily, volily se první královny krásy. A v obchodě se dalo občas sehnat i něco ze Západu. To záhy skončilo a až do konce 80. let byl český člověk odkázán na to, co si ušil, co vyrobily domácí textilky, nebo se dovezlo ze spřátelených zemí. Případně na to málo, co se k nám dovezlo z devizové ciziny. A na to se stály dlouhé fronty. „Pamatuji si, jak jsem v obchodním domě Družba na Václavském náměstí stála frontu na obyčejné bavlněné tričko, které tehdy stálo neuvěřitelných 250 Kčs“, vzpomíná Ivana. Vše se změnilo po listopadu 1989. Módní řetězce naplnily obchody dostupnou konfekcí. České ženy přestaly šít, plést a háčkovat. „Také čeští módní návrháři a lidé z textilní branže to měli těžké. Spousta jich tehdy z oboru odešla a byla nucena si najít jiné povolání,“ vzpomíná majitelka vintage studia.
„Dnes řídí módu trendová studia, která ji plánují roky dopředu a čerpají z minulosti. Nosí se všechno, jednou je to inspirace sedumdesátkami, jindy šedesátkami, pořád se to obměňuje a střídá, takže všichni nosí všechno. Ten kdo hledá úplný originál, přijde za mnou do Studia“, směje se Ivana.
Nemusíte být zatvrzelým fanouškem vintage, aby vás všechny ty kousky s příběhem vtáhly a na chvíli vám dovolily odprostit se od hluku a shonu dneška. Štendry s kousky z let dvacátých až osumdesátých, krb a starožitný nábytek udělají své a minimálně nekonvenčně se zde bude cítit každý. Pokud budete mít cestu po pražské Kubelíkově ulici, zaskočte a udržitelný způsob oblékání vám po návštěvě přijde jako naprosto přirozené chování. Stejně jako nám.
